Diskuse, názory. Má to vůbec cenu?

Mon 18 April 2016
tastyfish
překlady: en (google)

Poslední dobou jsem měl dost často motivační krizi. Proč bych měl něco dělat, když to stejně nemá cenu? Když chci o něčem s někým objektivně diskutovat, skončíme vždycky nakonec u toho, že si obě strany hájí nějaký svůj názor, který nelze nijak podložit fakty, ale daná strana cítí, že "tak je to správně". A je to tak, názor není faktum, je to jenom pocit - kdyby byl názor zcela logicky opodstatnitelný, nebyl by to už názor, ale fakt, a různí lidé by přeci nemohli zastávat různá fakta. Takže jsem začal přemýšlet, zda má vůbec cenu o něčem diskutovat a potažmo vůbec něco zastávat, když v důsledku se všichni řídíme jen pocity.

K čemu vůbec slouží diskuse? No tak na vesnici to může být třeba dobrý způsob, jak zabít čas, nebo si upevnit postavení mezi štangasty v hospodě. To bych nechal ale stranou. Cílem seriózní diskuse by mělo být najít společné řešení problému, který se týká několika stran. Tyto strany by se měly shodnout na jednotném cíli, jehož chtějí dosáhnout, a dále hledat postup, jak jej dosáhnout.

Řekněme, že se v pralese u řeky potkají dva lidé, A a B. Oba se shodnou na tom, že se potřebují dostat na druhou stranu řeky, což bude jejich společný cíl. Diskuse potom může probíhat např. takto:

  1. A navrhne, že pokácejí strom, shodí jej přes řeku a přejdou po něm jako po improvizovaném mostě.
  2. B souhlasí, ale rozhodne se návrh vylepšit tím, že místo jednoho stromu pokácejí tři. Most bude pak stabilnější, pevnější, a tudíž bezpečnější.

V tomto případě se tedy diskuse zdá jako velmi užitečná. A našel řešení a B jej vylepšil. Kdyby řešili problém každý samostatně, pak by A nejspíš použil své nedokonalé řešení a B by možná ani na žádné nepřišel. Zdá se, že je všechno super. Ve skutečnosti ale není, protože v reálném světě máme problém kontextu. Dvě strany nikdy nebudou mít přesně stejný cíl, protože každá do svého cíle zahrnuje své vlastní priority, hodnoty, další cíle. Když se např. vědecká a náboženská obec snaží vyřešit společný problém světového míru, vědecká obec bude lpět na vědeckých metodách, vzdělávání, kdežto náboženská komunita může trvat na tom, aby vše probíhalo v souladu s jejich učením - i když je společný cíl stejný, tedy mír na Zemi.

V našem případě dvou lidí v pralese by např. člověk A mohl být posel, který potřebuje rychle doručit nějakou důležitou zprávu, a člověk B jenom někdo, kdo jde navštívit svého známého na druhé straně řeky. A bude potom prioritizovat rychlé řešení, i když není příliš bezpečné, protože když přijde pozdě, je to jako by nepřišel vůbec. B zase chce co nejbezpečnější řešení, nechce přijít k úrazu a nějaká hodinka zpoždění ho nezabije. Přitom cílem obou je dostat se na druhou stranu řeky. Jak se teď dohodnou?

Můžou udělat kompromis a pokácet dva stromy. A nebo si může A vynutit své řešení pod výhružkou, že nebude spolupracovat - B nebude nadšený, ale dostane alespoň nějaké řešení. Trochu se dostáváme k teorii her, což je složitá matematický disciplína, ale vidíme, že se i tato situace dá nějak řešit. Takže nakonec je všechno přeci jen super? Není. V praxi totiž v diskusi máme málokdy jen dvě strany. Např. diskuse ohledně světového míru se budou účastnit desítky až stovky politických stran, které se samy skládají ze stovek až tisíců jedinců, přičemž každý je jednou stranou v diskusi a každý z nich má své individuální životní cíle, hodnoty a omezení, kterých se nevzdá. V takové situaci je v podstatě zaručeno, že matematicky neexistuje řešení, jež by uspokojilo úplně všechny. Co tedy teď? Vzdáme se myšlenky na světový mír?

Jak víme z praxe, velkolepých myšlenek se nevzdáme. Řešení jsou nasazována a ano, lidé jsou nespokojení, ale díky diskusi jsme schopní nacházet řešení, která uspokojí většinu lidí, nebo co nejméně naštvou co nejmíň lidí apod. Diskuse je tedy jakýsi algoritmus pro hledání řešení problémů, a tento algoritmus se přirozeně vyvinul. Výsledkem není optimální řešení, ale často je to řešení velmi dobré, tzv. lokální maximum. Především ale diskuse funguje díky lidem. Mám se tedy diskuse účastnit? Má to cenu? Odpověď zní ano, podporuji tím algoritmus hledání dobrých řešení.

Je třeba ale poznamenat, že produktivní diskuse má určitá pravidla. Je nutné myslet kriticky, snažit se zpochybňovat vlastní argumenty, neodsuzovat argumenty druhé strany jenom proto, že mi tato strana není sympatická, a tak dále. Proto vždycky, když se ocitnu v debatě, v níž někdo začne zvyšovat hlas, aby něco prosadil silou místo rozumem, nebo vidím, jak politici omílají v televizi prázdné fráze, dávám ruce pryč. Zkusme se prosím v diskusi zlepšit, pro dobro nás všech.